Dva Američané cestují po Evropě a v neděli odpoledne mají dorazit do Francie.
Přijeli však o několik hodin dříve a v neděli dopoledne neměli moc co dělat, když bylo všechno zavřené.
“No,” říká jeden druhému a ukazuje na nedalekou katedrálu, “co kdybychom se zúčastnili mše?” “Ne,” říká jeden.
“Jistě,” odpoví jeho přítel. “Ale my nevíme, jak se Francouzi modlí, a francouzsky neumíme!” “To je pravda,” odpoví.
První muž se na chvíli zamyslí. “Mám nápad. Vybereme si nějakého kluka před sebou a cokoliv udělá on, uděláme my.” “Cože?” ptá se.
Jeho kamarád souhlasí. Vejdou do kostela, posadí se blízko ke vchodu a vyberou si nějakého kluka.
Uplyne patnáct minut a jejich plán funguje dobře.
Třicet minut, žádné problémy.
Než uplyne pětačtyřicet minut, zvyknou si na rutinu. Najednou, zatímco všichni sedí, kněz něco řekne francouzsky a pán, kterého si vybrali, vstane. Bez přemýšlení se postaví i oba Američané.
Kostel propuká v tvrdý smích.
Když si uvědomí, že nikdo jiný nevstává, oba Američané si rychle sednou, než se rozhodnou v rozpacích prostě odejít. Počkají, až mše skončí, a pak přistoupí ke knězi, který náhodou v rámci svého povolání mluví anglicky.
“Jsme opravdu dobře naladění lidé – neumíme francouzsky a prostě jsme si vybrali nějakého chlápka, abychom ho při modlitbě napodobili,” říká jeden z nich.
Kněz se zasměje. “Aha, asi se divíte, proč se vám všichni smáli?” “Ano,” odpoví kněz.
“Ano,” odpoví druhý Američan.
“No, víte, ohlásil jsem křest dítěte… a požádal jsem otce toho dítěte, aby vstal.” Kněz se usměje.