Dvě devadesátileté ženy, Bertha a Betty, byly celý život nejlepšími přítelkyněmi.
Když bylo jasné, že Bertha umírá, Betty ji každý den navštěvovala.
Jednoho dne Betty řekla: “Berto, obě jsme celý život rády hrály softbal a hrály jsme ho celou střední školu. Prosím, udělej mi jednu laskavost: Až se dostaneš do nebe, musíš mi nějak dát vědět, jestli se tam hraje ženský softball.”
Bertha se ze smrtelné postele podívala na Betty a řekla: “Betty, byla jsi moje nejlepší kamarádka po mnoho let. Jestli je to jen trochu možné, udělám pro tebe tuhle laskavost.”
Krátce nato Bertha zemřela.
O několik nocí později Betty probudil z tvrdého spánku oslnivý záblesk bílého světla a hlas, který na ni volal: “Betty, Betty.” Betty se usmála.
“Kdo je to?” zeptala se Betty a náhle se posadila. “Kdo je to?”
“Betty – to jsem já, Berta.”
“Ty nejsi Berta. Berta právě zemřela.”
“Říkám ti, že jsem to já, Berta,” trval na svém hlas.
“Berta! Kde jsi?”
“V nebi,” odpověděla Bertha. “Mám pro tebe opravdu dobré a trochu špatné zprávy.”
“Nejdřív mi řekni tu dobrou zprávu,” řekla Betty.
“Dobrá zpráva je,” řekla Bertha, “že v nebi se hraje ženský softbal. A co je ještě lepší, jsou tu i všechny naše staré kamarádky, které zemřely přede mnou. A ještě lepší je, že jsme zase všechny mladé. A ještě lepší je, že je tu pořád jaro a nikdy neprší ani nesněží. A nejlepší ze všeho je, že můžeme hrát softball, jak chceme, a nikdy se neunavíme.”
“To je fantastické,” řekla Betty. “To je něco, o čem se mi ani nesnilo! Tak jaké jsou ty špatné zprávy?”
Berta odpovídá,
“V úterý budeš nadhazovat.”