Popelce bylo nyní 75 let.
Po spokojeném životě s již zesnulým princem spokojeně seděla v houpacím křesle a pozorovala svět z verandy, kde jí dělal společnost kocour Alan.
Jednoho slunečného odpoledne se z ničeho nic objevila Kmotřička víla.
Popelka řekla: “Kmotřičko vílo, co tady po tolika letech děláš?”
Kmotřička víla odpověděla: “No, Popelko, protože jsi od našeho posledního setkání žila spořádaným a dobrým životem, rozhodla jsem se ti splnit tři přání.
Je něco, po čem tvé srdce ještě touží?”
Popelka byla nadmíru potěšena a po chvíli přemýšlení téměř pod nosem vyslovila své první přání:
“Přála bych si být nepochopitelně bohatá.”
Její houpací křeslo se okamžitě proměnilo v ryzí zlato. Popelka byla ohromena.
Alan, její starý věrný kocour, seskočil z jejího klína a pelášil k okraji verandy, třesoucí se strachy řekl: “Ach, děkuji ti, vílo kmotřičko!”
Kmotřička víla odpověděla: “To je to nejmenší, co mohu udělat. Co si přeje tvé srdce jako tvé druhé přání?”
Popelka se podívala na své křehké tělo a řekla: “Přála bych si být opět mladá a plná krásy mládí.”
Její přání se rázem stalo skutečností a vrátila se jí krásná mladistvá vizáž.
Popelka v sobě pocítila pohnutí, které v ní po léta dřímalo.
A dávno zapomenutý elán a vitalita začaly proudit její duší.,Kmotřička víla opět promluvila:
“Máš ještě jedno přání, co si přeješ?”
Popelka se podívala na vyděšenou kočku v koutě a řekla: “Přeji si, abys proměnila mého starého kocoura Alana v krásného a pohledného mladého muže.”
Jako mávnutím kouzelného proutku se v Alanově biologické výbavě náhle odehrála tak zásadní změna, že po jejím dokončení stál před Popelkou tak krásný chlapec, jakého ona ani svět nikdy neviděli, vskutku tak krásný, že mu k nohám začali padat ptáci z nebe.
Kmotřička víla znovu promluvila: “Gratuluji, Popelko. Užij si svůj nový život!”
A s bleskovým výbojem jasně modré elektřiny zmizela.
Několik strašidelných okamžiků si Alan a Popelka hleděli do očí.
Popelka seděla se zatajeným dechem a dívala se na nejúžasnějšího dokonalého chlapce, jakého kdy viděla.
Pak Alan přistoupil k Popelce, která seděla jako přikovaná v houpacím křesle, a sevřel ji ve své silné, mladistvé náruči.
Naklonil se těsně k jejímu uchu, zašeptal a teplým dechem jí ovíval zlaté vlasy:
“Vsadím se, že teď lituješ, že jsi mě nechala vykastrovat, viď?”