Jednou večer po rande si chlapec vezme domů svou devatenáctiletou přítelkyni.
Po vzájemném polibku na dobrou noc u vchodových dveří se chlapec začne cítit trochu nadržený.
Sebejistě se opře rukou o zeď a s úsměvem jí řekne,
“Zlato, nechceš si to, však víš, rozdat?”
Ona zděšeně odpoví: “Zbláznil ses? Moji rodiče nás uslyší!”
On odpoví: “Ale no tak! Kdo nás uslyší v tuhle hodinu?”
Ona říká: “Ale dovedeš si představit, že nás chytí?!”
“Ale no tak!” prosí ji. Oni se to nedozvědí, všichni spí!”
“V žádném případě. Je to prostě příliš riskantní!” říká.
“Prosím, prosím, prosím, já tě tak moc miluju!” prosí.
“Ne, ne a ne,” trvá na svém. Já tě taky miluju, ale prostě nemůžu!” “Ne, nemůžu.
“Ale ano, můžeš. Prosím?”
“Ne, ne. Já prostě nemůžu!”
“Prosím tě…”
Najednou se na chodbě rozsvítí světlo a objeví se dívčina sestra v pyžamu, s rozcuchanými vlasy, a rozespalým hlasem řekne,
“Táta říká, že bys do toho měla jít, nebo to může udělat máma. Nebo když bude potřeba, táta říká, že může přijít dolů a udělat to sám,”…
“Ale proboha, řekni mu, ať dá ruku z interkomu pryč!”