Každé jaro, jakmile roztál sníh, přicházela do města jistá horalka,
porodila dítě a sháněla zásoby na léto.
Po několika letech se zoufale podívala na doktora a řekla,
“Pane doktore, nevím, kolik toho ještě vydržím.
Máme nás už osm dětí a já prostě nevím, jak to půjde dál.
Musím něco udělat s tím, abych měla všechny ty děti, jinak se z toho zblázním!” “A co?” zeptala se.
Lékař se poškrábal na hlavě a přemýšlel, jak ženu jemně poučit.
jak omezit její trápení, a nakonec jí řekl, aby si spolu se zásobami vzala i desetigalonový kbelík.
“A každý večer, až půjdete spát, chci, abyste měla obě nohy v tom kbelíku a nevyndávala je až do rána.”
A tak paní vyrazila a zdálo se, že všechny její problémy jsou vyřešeny.
Na jaře příštího roku, přesně podle pokynů, vešla do ordinace lékaře a okamžitě porodila další dítě.
“Paní, myslel jsem, že jsem vám říkal, abyste každou noc spala s nohama v desetilitrovém kbelíku. Co se stalo?”
“No, víte, pane doktore, v obchodě došly všechny desetigalonové kbelíky,
tak jsem si řekla, že dva pětilitrové kbelíky budou stačit stejně.”