Jednou pozdě večer přijel mariňák do malého městečka a zjistil, že všechny hotelové pokoje jsou obsazené.
Když konečně dorazil do posledního hotelu, prosil správce,
“Musíte mít někde pokoj, nebo jen postel, je mi jedno kde.” “A kde?” zeptal se.
“No, mám dvoulůžkový pokoj s jedním obyvatelem, je to námořník,” připustil manažer, “a ten by se možná rád podělil o náklady.
Ale abych vám řekl pravdu, chrápe tak hlasitě, že si na něj v minulosti stěžovali lidé z vedlejších pokojů. Nejsem si jistý, jestli by se vám to vyplatilo.”
“Žádný problém,” ujistil ho unavený mariňák, “vezmu to.” “To je v pořádku,” ujistil ho.
Příštího rána přišel mariňák k snídani s rozzářenýma očima a huňatým ocasem.
“Jak jste se vyspal?” zeptal se vedoucí. “Lépe už nikdy.”
“Takže žádný problém s tím, že ten druhý chrápe?” na vedoucího to udělalo dojem.
“Kdepak, umlčel jsem ho během chvilky,” řekl mariňák.
“Jak se vám to podařilo?” zeptal se manažer.
“Už ležel v posteli a chrápal, když jsem přišel do pokoje,” vysvětlil mariňák.
“Přistoupil jsem k němu, dal mu pusu na tvář, řekl: ‘Dobrou noc, krasavče,’ a on pak celou noc seděl a díval se na mě…”