Byl jednou jeden kluk, který šel na rande do kina s krásnou dívkou.
Než šel, udělal tu chybu, že snědl obrovskou plechovku fazolí.
Hned poté, co ji vyzvedl, pocítil potřebu si uprdnout, ale řekl si, že to počká, až půjdou do kina.
Když tam přišli, zeptal se jí, jestli nechce popcorn a kolu.
Řekla, že určitě, a tak šel na toaletu. Fronta byla dlouhá, tak se vrátil do předsálí, vzal si jídlo a vrátil se do kina.
Když film skončil, šel znovu na záchod, kde byla stále nesmírně dlouhá fronta.
Tak si řekl, že může počkat, až ji vysadí. Když vjedou na její příjezdovou cestu, vykřikne: “No výborně.
Jsou tu moji prarodiče. Pojď dál a seznam se s nimi.” Souhlasí, i když v tu chvíli se jeho áčko málem rozbrečí.
Vejdou dovnitř a posadí se ke stolu. Nakonec už to v sobě nedokázal udržet a snažil se to po troškách nechat vytéct.
Když ze sebe vymáčkl jedovatý výron, namířil ho směrem k rodinnému honáckému psovi Dukovi v naději, že by mohli z toho strašlivého prdu obvinit toho chlupáče.
Dívčin otec se zvedl, vykřikl “Duku!” a posadil se zpátky. “Skvělé!” pomyslel si. “Oni si vážně myslí, že za to může pes!”
Začne tedy bombardovat místnost několika silnějšími a hlasitějšími smrady.
Dívčin otec opět vstane, vykřikne “Duke!” a sedne si zpátky.
Nakonec to všechno pustí a jídelnou se rozlehne ten nejhlasitější prd, jaký jste kdy slyšeli nebo cítili.
Dívčin otec opět vstane. “Duku, vypadni od něj, než se na tebe vysere!” “To je v pořádku,” řekne otec.